Ať...

30. prosince 2011 v 17:08 | lalu |  Jen tak
Milí zlatí, přeju vám jen to nejlepší do nového roku, ať úspěšně odoláváte všem špatným vlivům, ať vše vychází podle vašich představ a ať máte u sebe vždy někoho, kdo vám pomůže v nouzi (nejen v ní, samozřejmě :) Zkrátka hodně štěstí :) Vaše Lalu
Počet komentářů: 2
 

Houpačka

9. srpna 2011 v 12:00 | lalu |  Jen tak
Skočila na mě taková prohlížecí nálada, toulám se "syrečkem" a čtu ty šílené blbosti, co jsem kdysi psala. Teď se za ně stydím, ale na druhou stranu jde vidět, že jsem to všechno psala upřímně, prostě jsem to ze sebe vypouštěla bez úpravy. Kdybych sem měla napsat to, co se mi honí hlavou poslední dva tři roky, asi by to vypadalo dost děsivě. Možná by mi to pomohlo, ale nevím. Hemžilo by se to tu těžkými depresemi, sebenenávistí, myšlenkami na to nejhorší, hrozbou anorexie, bulimie, úzkostmi, strachem, smutkem, neustálým dojetím, nepřijetím sebe sama, Norskem, nesmírně smutnou knížkou Beatles, ale naštěstí taky láskou a vděčností, vírou, terapií povídkou, a spoustou dalších nepříjemných a příjemných skutečností či dohadů. Zavezli by mě do Kroměříže, tentokrát ne na kontrolu s rovnátky, ale do blázince, kam určitě patřím.

No nic. Je toho všeho nějak moc. Čeká mě spousta důležitých životních kroků. A potom? Budoucnost, která mě děsí.

Ach jo. Doufám, že se vy, kdo to možná čtete, máte lépe než já :) Hezký zbytek prázdnin :)
Počet komentářů: 4

Prší.

28. května 2011 v 17:18 | lalu |  Jen tak
A já místo psaní seminárky do DSD píšu novou povídku. Ach jo, zas toho budu litovat. Mějte se pěkně a nemokněte...
Počet komentářů: 1

Dvě nové závislosti

29. ledna 2011 v 15:16 | lalu |  Jen tak
První je nechtěná - antibiotika na neustále se vracející záněty močových cest - a ta druhá hodně silná, ale naštěstí chtěná :) a to hledění s údivem otevřenou pusou na šperky apod. :D

Doufám, že se všichni máte hezky a užíváte si přenádherné zimy venku :) Přeju krásné dny plné radosti, smíchu, lyžování a spousty dalších příjemných činností a pocitů :)
Počet komentářů: 1

Guilty, druhá část

12. ledna 2011 v 12:12 | lalu |  Vícedílové
Když už nic jiného, tak aspoň, skoro po roce, další část povídky :D


Najednou se jí zmocnilo rozjaření, jako když byla malá. Vzpomněla si, že se v horním patře ukrývají poklady jejího mládí. Bála se však těch starých schodů. Třeba ani nemá právo vrátit se do předválečného období. Stoupne na první zpuchřelý schod a ten se propadne. Anebo ji ty schody přivedou až do nebe? Vytáhla zpod svetru velmi drobný, tisíckrát ohmataný křížek. Pevně a láskyplně jej tiskla vrásčitou rukou. Jediná hmatatelná vzpomínka na rodiče a sourozence. Dostala jej k osmnáctým narozeninám. A od té doby ho nikdy nesundala. Prohlížela si ho a studené drobné slzy padaly na stařičkou podlahu. Políbila vroucně zašlé zlato a vykročila. Dveře v podkroví zamčené nebyly, ale těžce se otevíraly. Konečně ji vpustily do malé místnosti. Rozklepaly se jí ruce a její osmdesátiletou duši zmohlo dojetí.

*

Jako by ty fotky nebyly ani černobílé. Úplně cítím tu vůni léta, když jsme tu celé dny létali po zahradě a vyváděli skopičiny. Babička z nás musela šílet. Jé, tady jsme všichni. Dokonce i strejda s tetou. Kde jim je vlastně konec? Ještě před emigrací tvrdili, že se určitě vrátí. Hm, Amerika je asi stále atraktivnější než Česko. Kdy naposled napsali? Předloni? Ať se prý přijedeme podívat. Jasně. Obvykle přece máme tolik peněz, abychom mohli letět za oceán. Děsná škoda, že už tu nejsou. Teta mívala nádherné dřevěné korále, co úžasně chrastily. A obrovské slamáky, pod které se schová třeba celé mimino. Přikrývali jsme tak sestřenku a ta vždycky deset vteřin halekala radostí a potom zapnula vylekanou sirénu. Další léto už korále nechrastily, zmizely slamáky i sestřenice. Přestali jsme úplně chodit na houby - bez strejdova výkladu bychom nepoznali ani pravák. Ach jo. Jé, můj první koláč. Sice byl osolený, ale co. Teda, to není možné! Brácha v kvádru! To je po matuře. Musím si ty fotky odnést. Řekla bych, že už by si na ně nikdo nevzpomněl. Klidně by tuhle skříň někam odvezli a vyhodili. Br, představa, že naše vzpomínky hnijí někde na skládce, je hnusná. Tak co tu ještě máme?

*
Snad v každém rohu visely cáry pavučin. Podlaha byla plná starých kufrů a malovaných krabic. Chtěla otevřít všechny najednou, vyndat jejich obsahy a oživit je. Zároveň však nechtěla porušit ten letitý klid. Musela si co nejrychleji sednout. Všimla si rozvrzaného houpacího křesla. Ležela na něm zaplátovaná deka. Nejdřív ji lehce pohladila. Pak ji celou zvedla, pomalu rozložila a co nejjemněji dosedla do křesla. Ani se nezhouplo. Zavřela oči. Opřela hlavu o výplet a přejížděla dlaněmi po ohlazených opěrkách. Pořád ještě neměla odvahu dotknout se a otevřít žádnou krabici. Cítila se náhle velice opuštěná. Nikdo ji už nepohladí po bílých kučerách, nepřestele jí postel, aby měla krásný spánek, nepoklidí, neuvaří, nezeptá se, jak se cítí, jestli něco nepotřebuje. Panenko Marie, odpusť, že se dívám na věci, které mají zůstat zachovány v klidu. Než si mě k sobě vezmeš, chtěla bych uspokojit svůj zrak ještě naposled vzpomínkami. Odpusť mi, prosím. Jsem jen prostý člověk s mnoha hříchy. Amen.
Přidat komentář

Napsat něco...

27. prosince 2010 v 15:39 | lalu |  Jen tak
...bych chtěla moc ráda. Jen nevím co a jak. Snad jen: ať se příští rok vydaří lépe, než tento podivný...Hodně sil a naděje do roku 2011 vám všem přeje Lalu :)
Počet komentářů: 4

Tak mě nakonec donutil blog.cz

8. září 2010 v 15:51 | lalu |  Jen tak
Ahojte všichni (jestli sem ještě chodíte) :) Právě mi došel mail od "vrchních" blogařů, že prý jsem se už dlouho nepřihlásila :D Rozhodla jsem se ještě syreček nerušit, uvidíme, co z toho vyleze...Doufám, že se máte dobře, rychle se adaptujete ve škole (což je pro některé dost šokující :D) a zdraví vám slouží :) Mějte se hezky a užijte si babího léta (jestli vůbec přijde) Vaše Lalu
Počet komentářů: 2

Nevím...

7. června 2010 v 18:40 | lalu |  Jen tak
Byly doby, kdy jsem si myslela, že tento blog nikdy nezruším. Teď si nejsem tak jistá. Nemám nějak náladu sem něco psát, propadla jsem Facebooku...a vůbec mám pocit jakési absolutní lhostejnosti. Mrzí mě to, bavilo mě sem psát. Děkuji všem, kdo jste tu byli a často pohladili pěkným slovem, okomentovali ty plkovinky a vyjádřili se k "problémům" :) Mám vás moc ráda :) Snad se ještě někdy sejdeme. Žijte svůj život hezky a užívejte, kam až to jde. A buďte s rodinou a přáteli :) Vaše Lalu

žofka
Počet komentářů: 2

Guilty, první část

27. února 2010 v 22:02 | lalu |  Vícedílové
Mí milí, promiňte, že sem tak málo přidávám. Odpusťte, mám toho moc do školy :) Snad to vy zvládáte ;) Zde máte první část povídky, doufám, že se bude líbit. Hezké (snad) počtení a přívítejte přicházející jaro (snad) :)

Šla pomalu, opatrně, našlapovala jemně. Na trávě ležela tenká vrstva jinovatky. S téměř zatajeným dechem postupovala k nevelkému domu. Jak dlouho ho asi nikdo neotevřel? Strčí ještě vůbec klíč do zrezivělého zámku? Konečně se zastavila. Zhluboka se nadechla nádherné podzimní vůně. Kdyby tady žila pořád, dýchací problémy by se jistě nevyskytly. Se strachem, aby jí neluplo v zádech, sklonila se stařenka k hrubé rohožce a starými prsty pod ní zašátrala. Byl tam. Ani nezrezivěl. Ale studil. Připadalo jí, že zmrazuje celou její dlaň, prsty, zápěstí. Rychle ho zastrčila do stařičkého zámku. Otevřel se.
*
Jak dlouho jsem tu vlastně nebyla? Deset, patnáct let? Už nevím. Počkat, třeba to vypočítám: v té době jsem chodila s Tomášem, byla jsem ve třeťáku na ekonomce. No, ta byla taky úlet. Tak opravdu, patnáct. A vypadá to tu pořád stejně. Jé, v támhleté hrušce jsem si psala deník. Třeba ho někde najdu. Pokud ho už nesežraly myši, no. Proč se doprčic nemůžu vdávat v létě? Všechno je strašně smutné. Ty pokroucené stromy, tamta rozštípaná švestka. A to hnusné chladno. Musím mít úplně červený nos. Honem, potřebuju se už dostat do té kůlny. Kam se jenom schovával ten malý klíček?!
*
Dveře slabě zavrzaly a z tmavé místnosti vyletěl po letech nevětrání nepříjemný zápach. A přece se v něm daly cítit věci jako před šedesáti lety. Zavřela oči a vybavila si spoustu misek křížal, ořechů a rozinek. V této místnosti nebylo nikdy elektrické osvětlení, musela tedy odhrnout všechny zatuchlé závěsy a trochu otevřít okna. Ve slabém podzimním slunci poletovalo množství malých částic prachu a sem tam nějaká probuzená muška. Napadlo ji, že si s sebou měla vzít někoho, kdo by tu trochu poklidil. Ale dokázala by sem vůbec jít s někým, koho pořádně nezná a komu by mohla ukázat vše, jak to zůstalo? Nejspíš je to tak nejlepší. V košíku u dveří našla kus látky - otřela s ním jednu židli a posadila se. Vzduch zvolna vyplňoval zatuchlý pokoj a navracel mu krásu.
*
Tý jo! Tady to vypadá. Jak v minipobočce Mountfieldu. Kdo sem ty krámy natahal? Táta? Brácha? Dostanu se vůbec k té skříni? Au. Kolik tu je těch konví?! Hm, ta skříň je zamčená. Sakra, jsem tam všechny ty věci. Kde bývaly vždycky menší klíče? Vzpomeň si, hlavo děravá! Nesměli jsme je brát…Spíž! Jasně, vpravo na polici, za meruňkovým kompotem. Jenom jestli není taky zamčená. Super, není. Fuj, tady to smrdí. Nevětralo se tu asi hodně dlouho. Tady jsou, klíče rozmilé! Asi nikdy nepochopím, proč je jich tu tolik. Teď ještě je všechny zkusit. Tak, a je to! A jde se do minulosti. Ty fotky, hry, oblečení na panenky,…a můj deník. Jupí!
Přidat komentář

10.Možná

8. ledna 2010 v 19:52 | lalu |  Z housenky babočkou
Všichni milí :) Doufám, že rok 2010 je pro vás zatím dobrý. Přeji vám krásný CELÝ rok ;)

P.S. Následující kapitola je asi nejhorší ze všech, tak se omlouvám...

Nemohla usnout. Sluneční paprsky se míhaly za okny auta a nemilosrdně jí svítily do očí. Bylo jí smutno. Vlastně spíš hořko. Poprvé v životě se na sebe zlobila. Nesčetněkrát si sice řekla: "Jsem to ale blbec.", ovšem tuto větu říkáme všichni skoro pořád a ani je nebereme vážně. Denča nevnímala bolest hlavy, pouze se intenzivně snažila zpomalit vířící myšlenky. A přesto cítila neurčitou prázdnotu. Jako by v minutě ztratila úplně všechny blízké. Maminka s tatínkem sedící na předních sedadlech mlčeli a asi byli hodně naštvaní. Asi? Copak je běžné opít se na oslavě kamarádčina bratrance, který je navíc moc milý a hodný?! Ta otázka jí znovu těžce dopadla na hruď. A ty smutné Barčiny oči? A přesto se s Denčou dokázala vroucně a opravdově rozloučit. Slibovala, že si napíšou, že někdy přijede do Prahy a že Denisa musí přijet v zimě na lyžovačku. Denisa chtěla tolik říct: "Promiň, Barčo, že jsem byla taková. Nezasloužím si takovou kamarádku." Denču pálily v očích hořké slzy. Je zbabělec. Vše najednou opředla jakási úzkost. Co teď bude v Praze dělat? Čeká ji celý měsíc nudy, horka a výčitek. Nechávala za sebou krásnou přírodu Javorníků a kousek příjemných prázdnin.

Ač se snažila, jak chtěla, brigádu už nenašla. Všechny kamarádky si užívaly slunce na významných světových letoviscích, rodiče chodili domů až k večeru. První dny se Denisa necítila ani jako doma. Bloumala bezcílně po bytě, prohlížela si na internetu jakési katalogy a přemýšlela, jestli napsat na Slovensko. Nedokázala už nějak dusit to, co tak moc chtěla Barči sdělit. Nezmohla se ani na email. Jednu noc se vyplakala při sezení na balkoně (měla svůj vlastní). Hleděla do hvězd, které se vzácně odhalily a bolestně Denči připomínaly červenec a cvrkání cvrčků. Přitahována pouze oblohou, zůstala dívka venku celou noc a ráno nemohla hnout krkem. A pak se aspoň částečně vzchopila. Uklidila kolem celého činžáku, vytřela sklepní prostory, vyházela letáky a dokonce (s těžko skrývanou arachnofobií) i vymetla pavučiny z rohů. Vytáhla z police maminčinu kuchařku a pomalu-až na občasné drobné katastrofy-se ponořila do vaření a pečení. Vyprázdnila celou knihovnu, všechny knížky pečlivě otřela a podle autorů je zastrkala zpátky. V jejím pokoji nastal naprostý chaos. Sešity ze čtvrté a páté třídy zmizely v chřtánu modrooranžové popelnice, za chvíli několik starých sponek, barbínkovských ozdob a přívěsků, tři obrovské tašky oblečení byly zaneseny na charitu a vysoký štos puberťáckých časopisů skončil jako materiál na odškrabky zeleniny apod. Po dvou týdnech extrémního nasazení Denča padla. Znaveně ležela ve vaně a vychutnávala si skoro prázdnou hlavu. Usilovná činnost pomohla udupat hořkost a trápení. Ale na jak dlouho? Zlomyslná otázka se vloudila do krásně vyvětrané hlavy a udeřila. Copak se omluvy zbavila úplně? To bude do konce života zametat věci pod koberec, který nakonec chytře smotá a vyhodí? A svlékne si někdy tu kuklu povrchnosti, namyšlenosti a zbabělosti? Dokáže v sobě zachránit "správného člověka"? Vylezla z vany a v zrcadle si všimla zamračeného pohledu. Viděla, jak dřív pomlouvala spolužáky a spolužačky, jak si vykračovala po chodbách školy a s pohrdáním četla milostná psaníčka. Jak se všem chlubila Alešem, jeho motorkou. Jak si vydupávala každou halenku, každou bundičku. Rychle od zrcadla odstoupila. Chtěla ten svůj obraz zničit. Už nechtěla být hnusnou, chlupatou housenkou. Ač měla krásné zelené oči, hebké vlasy a štíhlou postavu, hnusila se sobě. Tohle není krásná babočka. Už nechtěla odejít, když se najednou zarazila. Má ještě celý život před sebou. Když se dokáže teď změnit, dá se ještě leccos zachránit. Rychle v pokoji našla mobil, beze strachu vytočila Barčino číslo a poslouchala netrpělivé zvonění. V následujících minutách nenechala kamarádku promluvit a chrlila ze sebe omluvy. Střídala obličeje, zuřivě gestikulovala, kroutila hlavou a mluvila a mluvila. S úsměvem zaklapla telefon a v nesmírné úlevě si zavýskla a vyskočila. Bohužel z gauče a bohužel na konferenční stolek. Ale i když jí šili rozraženou patu, usmívala se. Nejen proto, že jí Barča s neuvěřitelnou samozřejmostí odpustila. Člověk se přece raduje, když se má na světě objevit další, no ne? Denisa věřila, že sourozenec Barči aspoň trochu nahradí Petera a stmelí rodinu. Už teď si dokázala živě představit šťastnou kamarádku mazlící se s miminkem. Jen jedna věc ji stále mrzela. Neomluvila se přece Michalovi. Jeho číslo neměla a Barči se bála zeptat. Odhodlání, které ji celou naplnilo, nebezpečně unikalo. Věděla, že mu taky ublížila. Ale styděla se. Bála se výsměchu? Zmatená a nerozhodnutá, zda si říct o číslo, se rozešla s Alešem. Nijak mu to nevysvětlila, sama vlastně nevěděla, proč se tak najednou chová. Ale kupodivu to přijal. Ale ani to Denči nepomohlo. Pak se od Barči dozvěděla, že Michal letí na několik měsíců do Anglie za otcem, který si na něj vzpomněl a nejspíš mu v náhlém návalu výčitek zaplatil jakýsi kurz. Míša se prý dlouho rozhodoval, ale nakonec ho přesvědčili. Denisa věděla, že teď už zavolat musí. Lásku mu nabídnout nedokázala, ale kdyby se aspoň usmířili…? Ovšem věci jsou někdy jinak. Znáte to, když jste plně odhodláni něco udělat, a pak najednou úplně zmrtvíte a ta možnost vás nenávratně míjí? Denča takto "zamrzla" a položila mobil na stůl. Nechápala to. Smutně vypnula rádio, které hrálo až moc jásavé písně. Nejhorší je, že se v pořadech, kde hrají písničky na přání, předtáčejí. Kdyby se to tak nedělalo, slyšela by naše rusovláska známý hlas: "Dobrý deň, do takýchto programov nevolávam, ale dnes naozaj musím. Zahrajte prosím pre skvelú dievčicu Denču, ktorá je mojou margarétou. Ďakujem." A ozvala by se známá Žbirkova píseň: "Deny, tu na dlani mám vzducholoď, na zázračný výlet ňou poď, na svet sa dívajme zhora, tam je škola, , tam les. Deny, tu nad mestom vznáša sa loď, my dvaja v diaľke sme bod, jeden bozk tú cestu stojí, len sa neboj, len poď,…"

Možná, že to tak má být. Možná ne. To záleží na vaší fantazii. Možná se to někdy úplně změní. A možná, že jste takový příběh zažili. Nebo zažijete?

Počet komentářů: 2

Kam dál