Život bez slunce by byl jako život bez srdce.

Nejnovější články

10.Možná

8. ledna 2010 v 19:52 | lalu | Z housenky babočkou

Všichni milí :) Doufám, že rok 2010 je pro vás zatím dobrý. Přeji vám krásný CELÝ rok ;)

P.S. Následující kapitola je asi nejhorší ze všech, tak se omlouvám...

Nemohla usnout. Sluneční paprsky se míhaly za okny auta a nemilosrdně jí svítily do očí. Bylo jí smutno. Vlastně spíš hořko. Poprvé v životě se na sebe zlobila. Nesčetněkrát si sice řekla: "Jsem to ale blbec.", ovšem tuto větu říkáme všichni skoro pořád a ani je nebereme vážně. Denča nevnímala bolest hlavy, pouze se intenzivně snažila zpomalit vířící myšlenky. A přesto cítila neurčitou prázdnotu. Jako by v minutě ztratila úplně všechny blízké. Maminka s tatínkem sedící na předních sedadlech mlčeli a asi byli hodně naštvaní. Asi? Copak je běžné opít se na oslavě kamarádčina bratrance, který je navíc moc milý a hodný?! Ta otázka jí znovu těžce dopadla na hruď. A ty smutné Barčiny oči? A přesto se s Denčou dokázala vroucně a opravdově rozloučit. Slibovala, že si napíšou, že někdy přijede do Prahy a že Denisa musí přijet v zimě na lyžovačku. Denisa chtěla tolik říct: "Promiň, Barčo, že jsem byla taková. Nezasloužím si takovou kamarádku." Denču pálily v očích hořké slzy. Je zbabělec. Vše najednou opředla jakási úzkost. Co teď bude v Praze dělat? Čeká ji celý měsíc nudy, horka a výčitek. Nechávala za sebou krásnou přírodu Javorníků a kousek příjemných prázdnin.

Ač se snažila, jak chtěla, brigádu už nenašla. Všechny kamarádky si užívaly slunce na významných světových letoviscích, rodiče chodili domů až k večeru. První dny se Denisa necítila ani jako doma. Bloumala bezcílně po bytě, prohlížela si na internetu jakési katalogy a přemýšlela, jestli napsat na Slovensko. Nedokázala už nějak dusit to, co tak moc chtěla Barči sdělit. Nezmohla se ani na email. Jednu noc se vyplakala při sezení na balkoně (měla svůj vlastní). Hleděla do hvězd, které se vzácně odhalily a bolestně Denči připomínaly červenec a cvrkání cvrčků. Přitahována pouze oblohou, zůstala dívka venku celou noc a ráno nemohla hnout krkem. A pak se aspoň částečně vzchopila. Uklidila kolem celého činžáku, vytřela sklepní prostory, vyházela letáky a dokonce (s těžko skrývanou arachnofobií) i vymetla pavučiny z rohů. Vytáhla z police maminčinu kuchařku a pomalu-až na občasné drobné katastrofy-se ponořila do vaření a pečení. Vyprázdnila celou knihovnu, všechny knížky pečlivě otřela a podle autorů je zastrkala zpátky. V jejím pokoji nastal naprostý chaos. Sešity ze čtvrté a páté třídy zmizely v chřtánu modrooranžové popelnice, za chvíli několik starých sponek, barbínkovských ozdob a přívěsků, tři obrovské tašky oblečení byly zaneseny na charitu a vysoký štos puberťáckých časopisů skončil jako materiál na odškrabky zeleniny apod. Po dvou týdnech extrémního nasazení Denča padla. Znaveně ležela ve vaně a vychutnávala si skoro prázdnou hlavu. Usilovná činnost pomohla udupat hořkost a trápení. Ale na jak dlouho? Zlomyslná otázka se vloudila do krásně vyvětrané hlavy a udeřila. Copak se omluvy zbavila úplně? To bude do konce života zametat věci pod koberec, který nakonec chytře smotá a vyhodí? A svlékne si někdy tu kuklu povrchnosti, namyšlenosti a zbabělosti? Dokáže v sobě zachránit "správného člověka"? Vylezla z vany a v zrcadle si všimla zamračeného pohledu. Viděla, jak dřív pomlouvala spolužáky a spolužačky, jak si vykračovala po chodbách školy a s pohrdáním četla milostná psaníčka. Jak se všem chlubila Alešem, jeho motorkou. Jak si vydupávala každou halenku, každou bundičku. Rychle od zrcadla odstoupila. Chtěla ten svůj obraz zničit. Už nechtěla být hnusnou, chlupatou housenkou. Ač měla krásné zelené oči, hebké vlasy a štíhlou postavu, hnusila se sobě. Tohle není krásná babočka. Už nechtěla odejít, když se najednou zarazila. Má ještě celý život před sebou. Když se dokáže teď změnit, dá se ještě leccos zachránit. Rychle v pokoji našla mobil, beze strachu vytočila Barčino číslo a poslouchala netrpělivé zvonění. V následujících minutách nenechala kamarádku promluvit a chrlila ze sebe omluvy. Střídala obličeje, zuřivě gestikulovala, kroutila hlavou a mluvila a mluvila. S úsměvem zaklapla telefon a v nesmírné úlevě si zavýskla a vyskočila. Bohužel z gauče a bohužel na konferenční stolek. Ale i když jí šili rozraženou patu, usmívala se. Nejen proto, že jí Barča s neuvěřitelnou samozřejmostí odpustila. Člověk se přece raduje, když se má na světě objevit další, no ne? Denisa věřila, že sourozenec Barči aspoň trochu nahradí Petera a stmelí rodinu. Už teď si dokázala živě představit šťastnou kamarádku mazlící se s miminkem. Jen jedna věc ji stále mrzela. Neomluvila se přece Michalovi. Jeho číslo neměla a Barči se bála zeptat. Odhodlání, které ji celou naplnilo, nebezpečně unikalo. Věděla, že mu taky ublížila. Ale styděla se. Bála se výsměchu? Zmatená a nerozhodnutá, zda si říct o číslo, se rozešla s Alešem. Nijak mu to nevysvětlila, sama vlastně nevěděla, proč se tak najednou chová. Ale kupodivu to přijal. Ale ani to Denči nepomohlo. Pak se od Barči dozvěděla, že Michal letí na několik měsíců do Anglie za otcem, který si na něj vzpomněl a nejspíš mu v náhlém návalu výčitek zaplatil jakýsi kurz. Míša se prý dlouho rozhodoval, ale nakonec ho přesvědčili. Denisa věděla, že teď už zavolat musí. Lásku mu nabídnout nedokázala, ale kdyby se aspoň usmířili…? Ovšem věci jsou někdy jinak. Znáte to, když jste plně odhodláni něco udělat, a pak najednou úplně zmrtvíte a ta možnost vás nenávratně míjí? Denča takto "zamrzla" a položila mobil na stůl. Nechápala to. Smutně vypnula rádio, které hrálo až moc jásavé písně. Nejhorší je, že se v pořadech, kde hrají písničky na přání, předtáčejí. Kdyby se to tak nedělalo, slyšela by naše rusovláska známý hlas: "Dobrý deň, do takýchto programov nevolávam, ale dnes naozaj musím. Zahrajte prosím pre skvelú dievčicu Denču, ktorá je mojou margarétou. Ďakujem." A ozvala by se známá Žbirkova píseň: "Deny, tu na dlani mám vzducholoď, na zázračný výlet ňou poď, na svet sa dívajme zhora, tam je škola, , tam les. Deny, tu nad mestom vznáša sa loď, my dvaja v diaľke sme bod, jeden bozk tú cestu stojí, len sa neboj, len poď,…"

Možná, že to tak má být. Možná ne. To záleží na vaší fantazii. Možná se to někdy úplně změní. A možná, že jste takový příběh zažili. Nebo zažijete?

Počet komentářů: 2

Krátce :)

23. prosince 2009 v 20:10 | lalu | Jen tak

Původně se tu měla objevit kapitola, ale nestíhám, takže se dočkáte až po Vánocích :) Doufám, že vás zdraví nezrazuje, stres úplně nepohltil a pravá vánoční nálada se dostavila :) Přeji všem krásné, milé a klidné Vánoce, ať se vám splní všechny sny a ať jste s blízkými. Vaše Laluš

Přidat komentář

A dnes ještě...

18. listopadu 2009 v 17:39 | lalu | Hlášky=)

Aby tu dnes nebylo jen filozofování, přináším trochu hlášek. Ale zdají se být trochu vlažné...:D

*Fyzikářka konstatuje naši "povedenou" písemku: "Jediné, co vám opravdu šlo, byl výpis jednotek."*

*A Radim perlí už i v dějepise. Učitel se ptá: "Tak, abych se ujistil, že si zasloužíš tu jedničku, dám ti otázku jako bonus. Vyjmenuj mi slovanské bohy." (pozn. V sešitě jich máme asi pět) Radim rázem ztuhne a s výrazem upřímného děsu se podívá na Koláře: "Všechny?!"*

*A ještě zůstáváme v dějepise. V prezentaci se objeví Boleslav II. . Lenka komentuje jeho účes: "Jaký hrnec!" Já samozřejmě přeslechnu: "Jo že, jaký borec!"…*

*Ani dnes se neobejdeme bez biologie. Je osmá hodina, jsme unavení, chceme se dívat na nějaké přírodopisné video. Procházka se na nás skepticky podívá a říká: "Ovšem to bych tu kazetu musel přetáčet zuby, protože na videu to nejde…"*

*Honza se nechává dobrovolně vyvolat, což se nestává často: "No, pijavky se používaly ve středověku na braní krve."*

*Lenka se mě ptá: "A co je vlastně rak?" Pohotově, bez hlubšího "přemýšlení" odpovídám, že obojživelník…*

*Ve fyzice se Lenky ptám, jestli viděla Bláznivou dovolenou v Evropě. Podívá se na mě: "To je s Austenkama?" (myšleno Olsenky :D )

*A na závěr z našeho kurzu angličtiny. Paní učitelka se ptá, po jaké straně jezdíme. Odpovídáme, že po pravé. "Ovšem pokud nejedeme ze sklípku, to už je potom různé, že?"*

Mějte se krásně a nepropadněte Chorobnému Chrochtání!

Počet komentářů: 5

Jednou budem dál...

18. listopadu 2009 v 17:36 | lalu | Jen tak

Nevím, čím to je. Nezažila jsem to, a přesto se cítím zvláště, když sleduju pořady, oživujicí vzpomínky na listopad '89. Připadá mi to hrozně emotivní, ale hlavně odvážné. Studenti, kteří nevěděli, jak to všechno může dopadnout, byli schopni vyrazit do ulic a nesouhlasit. Odvážili se udělat něco, čemu se jiní zbaběle bránili po několik let komunistické nadvlády. Konečně se ozvali lidé, kteří mají srdce a rozum. Obrovská lidská vlna se valila Prahou, poháněnä neznámou silou. I když, neznámou; byla to síla naděje, lásky a víry. Jak to zpívá Spirituál kvintet. Písně, jež nebojácně nahrávali (a někdy i tajně) dlouhá léta také sedmnáctého listopadu zpívali. A nejen oni. Těžko se mi popisuje, co cítím, je to zvláštní. Říkala jsem si, že by bylo úžasné taky zažít něco podobného. Bojovat za lidská práva, za lidskost, za lásku, spravedlnost. Jen aby to zase dobře dopadlo. (Ale vím, že jsem zbabělec, takže bych to nedokázala, což je o to horší.)

Toť asi vše ;) Milujme naši zemi a snažme se udržet to, co je správné...:)

Počet komentářů: 6

Perlím, perlíš, perlí...

22. října 2009 v 21:01 | lalu | Hlášky=)

Ahojte :) Nezlobte se za mírnou nečinnost, mám toho moc a mám takovou nic moc náladu. Takže jen pár hlášek ;) Snad nejste zapadáni sněhem a nepropadáte podzimní depce :) Krásný zbytek týdne ;)

Směska, ale značně převažuje biologie ;)

*Teď zrovna pojďme na chvilku do fyziky:

Maňásková se při poučení BOZP ptá, jaký typ hasicího přístroje je v posluchárně. Honza pohotově odpovídá: "Červený!"*

*A dějepis: Kolář zkouší Anetu, která se nechala dobrovolně vyvolat! :D: "No, byli v Nedakonicích, na h začínají?" Aneta chvíli přemýšlí..: "Husové?"*

*I v kurzu angličtiny plném dospěláků se můžete pobavit. Bavíme se o tom, co nás přiměje se anglicky rychle rozpovídat. Paní Hudáková: "Dvě sklenky vína a jste bez zábran." Pan Roman se na ni podívá: "Přesně to jsem chtěl říct, ovšem dvě flašky!"*

*Jsme na exkurzi v Hodoníně a máme jít do muzea T.G.Masaryka. Míša otráveně: "Jako proč tam musíme chodit? Nebyl to ani můj příbuzný, ani známý…"*

*Zakončuji biologií (ale dlouhou ;) ).

Adéla M. je vyvolaná. Procházka: "Co se stane se schránkou, když umře prvok?" "Rozdělí se na dvě části, ty se pak spojí a vytvoří nového prvoka…" "Aha, takže to už bude prvok zombie."*

*Radim sice neumí, ale u tabule to statečně nedává najevo. Profesor se ptá, jak vypadají živočichové oddělení triblastica (jsou dvoustranně souměrní). Radim: "No jsou takoví, jako…(ukazuje na sobě pomyslnou osu řezu)no…" Procházka: "No, jak tomu říkáme?" "Osová souměrnost?!"*

*Stále u tabule stojí Radim a pokouší se kreslit nepravé tělní dutiny. Kreslí velmi zvláštní tvary, vzdáleně připomínající skutečnou podobu. Pr.: "Co to je?" Radim se dívá nenápadně mezi nás a prosí o radu. Potom dodá: "No, to vůbec nepočítejme, já jsem se potřeboval rozkreslit."*

*Ač byste to nečekali, dokázali jsme se i dostat k české divadelní klasice, Maryši. Procházka se nás s mírnými obavami ptá, o koho se jedná. Terka pohotově vykřikne: "To vím, to byli ti zbojníci…!"*

Počet komentářů: 4

Zase jeden "plk" :)

20. září 2009 v 21:09 | lalu | Jednorázovky

Taky se vám zdá, že místo pomalého příchodu podzimu se ještě trochu vrací léto? Podle novinového článku si v těchto dnech užíváme tzv. Mariánského léta (což je mimochodem moc hezký název :) ). Pokud se chcete naladit na hezké podzimní chvíle, jež nás snad čekají, přečetěte si tu novou blbůstku. Pokud ne, utíkejte ještě rychle ven na sluníčko a pouštět draky! Je to mnohem lepší možnost ;) Krásný týden :)

Podzim

Vždycky přijde tak rychle, že se až lekneme. Slunce už nehladí paprsky tolik silně, nenápadně, ale pevně se vzdaluje. Pak upadne první lístek, nejdřív pomalu zežloutne a naráz se odtrhne od stárnoucí větve, aby se snesl k zemi, se kterou časem splyne. Odstartoval to všeobecné padání, rozmanité tvary a barvy listů se povalují po chodnících, trávě, kolébají se v kalužích při fouknutí větru, zasypávají zahrady, spadaná jablka, krásné, hlaďounké, trup houslí připomínající kaštany, vyjukaně hledící po vyloupnutí z ostnaté slupky. Vítr, kterým jste si tak rádi nechali v létě cuchat vlasy, teď nepříjemně krouží kolem uší a točí se ve všelijakých vírech, popřípadě vám vplete do hlavy vlákna babího léta. Podzim je, když si při pohledu z okna řeknete, že je pořád tak krásně (dáte si letní sukni) a můžete vyrazit ven nalehko, ale po pár minutách si uvědomíte, že to už jaksi neplatí a potupně se vracíte pro dlouhé kalhoty a svetr. Podzim je, když uvidíte padat dva dubové listy nejdřív zároveň, potom opatrně se oddalující, jako by se rozváděly. Když si při smrkání způsobeném podzimním deštěm uvědomíte melodii, linoucí se z nedalekého okna. Tóny klavíru se nechávají roznášet po parku, zaletí do každé koruny, ke každé lampě. Podzim je, když potkáváte dvojice držící se kolem pasu, ať je jim šestnáct nebo šedesát. Když na vás neodvratně padá splín při nepříjemném a vlezlém dešti a když vás rychle opouští se sluncem a červeňoučkými šípky, naplňujícím vás zvláštní nostalgií. Podzim je zvláštní čas, kdy se zastaví všechny hodiny a život plyne tak nějak jinak. Podzim milujeme a bohužel i nenávidíme. Každopádně je to tajemné roční období.

(Krásné obrázky dvou "deviantů" :)

Počet komentářů: 5

9.Ano nebo ne?

11. září 2009 v 15:56 | lalu | Z housenky babočkou

Ahojte :) Přicházím po dlouhé době s novou kapitolou, je celkem dlouhá, takže nevím, zda ji nerozdělím ;) Doufám, že zvládáte nový školní rok :) Mějte se krásně!

Slunce stálo vysoko na obloze, občas se schovalo za drobný mrak, vítr slabě pofoukával a houpal Denisinou sítí. Hověla s v ní, velký slamák vražený do čela, nohy opálené a líně se kývající prsty na chodidlech. Odpočívala po vydatném obědě a jablku, utrženém v sadu. Kousek od ní seděla v trávě Barča, pletla věneček z pampelišek a občas hodila očkem po Mikulášovi, který se vyhříval na levém boku blízko mohutné koruny ořechu. Tráva kolem jemně šustila, sem tam se z jejích hlubin ozval časný cvrkot a ve vzduchu byla cítit pohoda a klid. Nenápadně se ovšem blížil konec července. Denča líně pozorovala skrz dírkovaný klobouk paprsky slunce a přemýšlela. Za pár dní přijedou její rodiče, aby ji "zkontrolovali" a možná ji i odvezli domů. Původně to v plánu nebylo, ale rodičům se po dceři trošku zastesklo a rozhodli se vzít si jeden víkend volno. Sami Denise nabídli, že když bude chtít, odvezou ji a v Praze že už si zábavu najde. Teď si dívka uvědomila, že vlastně nad rodiči vyhrála. Bylo to tím, jak na začátku prázdnin protestovala? Pocítila maminka výčitky svědomí, které ale patřily jí, Denise? Proč se jí tak ustupuje? Třeba si na ni Kysučtí stěžovali, potají. A teď chtějí Denču poslat pryč. Denča opatrně pozvedla slamák a chvíli pozorovala Báru, jak doplétá věneček a pokládá ho psovi na hlavu. Denisa se snažila najít v kamarádčině obličeji stopu po nenávisti nebo opovržení, ale nenašla. Přišlo jí, že má Barča dokonce jakýsi svatý výraz. Jako by se na nikoho a na nic nezlobila, nic jí nevadilo, jen se pořád mírně usmívala. Ale je šťastná uvnitř? Nemá vlastně své pravé rodiče a nemá ani sourozence, stejně jako Denča. Jenže té to nikdy zvlášť nevadilo. Byla ráda, že ji nikdo nebral hračky, nepůjčoval si oblečení a jiné věci, že měla oba rodiče pouze pro sebe, že nemusela vystrkovat bratříčka nebo sestřičku z maminčiny teplé náruče. Téměř se otřásla odporem. Jak se mohla tak chovat? Otevřela pusu a chtěla něco říct, ale nedokázala to. Slezla ze sítě a zbaběle odešla do chalupy.

V kuchyni našla tetu, jak umývá nádobí. "Pomůžu ti, této." "Ďakujem, Denisa, ale choď von, je tam krásne. Môžete s Barborou na čučoriedky." "Utřu to, pořád tu jen odpočívám a vůbec vám nepomáhám. Jsem hrozně rozmazlená a protivná. Až přijedou naši, tak pojedu domů a už vás nebudu otravovat. V Praze si najdu brigádu na srpen, něco tam určitě bude. Nemůžu se přece celé prázdniny jen válet." "Deniska, veď prázdniny nie sú na to, aby sa pracovalo. Máte odpočívať a zbierať sily na školný rok. Nemusíš domov, len ak naozaj chceš." Víc teta neřekla. Vůbec nemluvila o tom, zda jí Denisa taky připadá rozmazlená. Proč mi to neulehčí? Ptala se zoufale Denisa. I kdyby s ní souhlasila, prostě by to nějak dopadlo. Denču z úvah opět vytrhlo zvonění telefonu. A byl to opět Aleš.

Nevěděla co. Nijak jí nelahodila představa, že sem zítra přijede na motorce její kluk. Byl jako nežádoucí dílek puzzle, který se náhodně vloudil do skládanky. Denča se marně snažila získat zpátky krásný pocit zamilovanosti. S podivným strachem, šířícím se rychle odněkud z břicha, si uvědomila, že k Alešovi už nedokáže cítit skoro nic. Zničeně vzdychla a protřela si obličej dlaněmi. Za chvíli se od Barči dozvěděla, že Michal zrovna zítra pořádá menší oslavu narozenin. Nechtělo se jí, ale nakonec ji přesvědčili. Napíše Alešovi a poprosí ho, ať nejezdí. Snad bude shovívavý.

"Len choďte ďalej," vítala Barču s Denisou Michalova maminka a s milým úsměvem je posílala do chladivé chalupy. Denča už uvnitř slyšela hlasy, ale nepřipadalo jí, že by těch lidí bylo moc. Kdesi v hloubi duše zajásal tenký hlásek. Třeba se s někým novým seznámí. Denča si to nerada přiznávala, ale její společenskou povahu už pomalu Barča s Michalem nudili. Vstoupila do obývacího pokoje a se svěžím úsměvem se rozhlédla po asi třech lidech (Míšu vyjímaje) sedících na gauči. "Ahoj, já jsem Denisa a jsem na prázdninách tady u Barči." Představila se vesele dvěma klukům a jedné vysoké blondýnce. Zatímco kluci si s ní přátelsky podali ruku, ona holka jen nepatrně kývla hlavou a ucedila nazdar. Barča si toho všimla a napadlo jí, že v Denise možná vidí konkurenci. To už do místnosti vstoupil oslavenec a otevřel dětský šampus. Všichni se chopili elegantních sklenic a s cinkotem připili na Michalovo zdraví.

Oslava příjemně plynula, brambůrek a tyčinek v miskách rychle ubývalo a přinesl se dort. Na první pohled Denči nijak zvlášť zajímavý nepřipadal. Když si ale vstrčila první lžičku do úst, skoro zavřela samým blahem oči. Snědla svůj příděl a poprosila o další. Po spořádání druhé porce si už radši nepřidala, ale vyprosila si na Barčině tetě recept.

Kamarádi Michala přesvědčili, aby jim pustil své video z dětství. S pokrčením ramen a mírným povzdechem vložil kazetu do přehrávače a chvíli přetáčel. Za chvíli se na obrazovce objevila louka s bečícími ovcemi. V pravém dolním rohu blikalo 11:47, vlevo 09.06.1994. Asi minutu a půl byly v záběru pouze ovce, pak se tam objevil dvouletý hošík, ostýchavě se přibližoval k nejbližší kudrnačce a podával jí pampeliškový list. "Michálek," ozvalo se tlumeně za kamerou, "neboj sa a urob ovečke malá." Maminčin hlas vyvolal v dítěti pocit jistoty a opatrně zvíře pohladilo. "He, he." Usmál se blaženě Míša do objektivu a přicupital blíž. "Ísť, mamička, ísť." Natahoval se klouček po maminčiných rukách třímajících kameru. "Počkaj," zadunělo zpoza přístroje a záběr se pomalu ztratil ve tmě. Následovalo pár dalších, jeden dokonce s Barčou. "Vařili" na zahradě (už u Kysuckých) pokrmy z trávy, lístků, rozmačkaných jablek a meruněk, z meduňky, šalvěje, písku, kamínků. Barča se nyní usmála a mrkla na Michala. Ten jí mrknutí oplatil a oba si přátelsky tleskli dlaněmi. "A náš otecko," ozvala se najednou z televize Michalova maminka a na obrazovce se objevil brýlatý muž, který se dívá ukřivděnýma očima a pomalu couvá chodbou. "Nech ma, Magda." Ozval se už schovaný v pracovně. "Neviem, prečo natáčaš znaveného človeka." Dodal smířlivým tónem a …Michal kazetu vypnul. "Prepáčte, nechcem ďalej ukazovať človeka, ktorý nás len tak nechal." Denisa vycítila ve vzduchu rozpaky. Jako by prudce roztrhli Michalovu duši a prohrábli všechna jeho tajemství. Zvedla se a odešla na záchod. Když vyšla opět ven, potřebovala najít kapesníky. Zamířila do kuchyně a porozhlédla se po nich. Nenašla. Upoutal ji ale bar z lesklé borovice. Aniž si uvědomila, co dělá, otevřela dvířka a uviděla velkou láhev finské vodky. Alkoholu se poprvé dotkla na kamarádčině oslavě v květnu a dopadla nejhůř. Nevypila toho moc, ale její tělo se vylekalo. Zvracela celé ráno a spolužáci se jí smáli. Nyní pocítila opožděnou ukřivděnost a pevně flašku sevřela prsty. Rozhlédla se, jestli někdo nejde, a zhluboka si lokla. Možná že ztratí zábrany a nějak oživí tu "umdlévající společnost". Ukážu vám, že dovedu být královnou a středem společnosti, pousmála se pro sebe.

Aby rozvířili dusno v pokoji, začali hrát karty. Později přešli na flašku. Ani nezpozorovali Denisu, jak stále častěji odbíhá do kuchyně. Chovala se skutečně uvolněněji, ale připisovali to hře. "A teď vyhlašuji flašku líbací. Je nás akorát." Prudce si stoupla a obývák se rozdvojil. Náhle jako by ji někdo roztočil a ona se v mdlobách sesunula na koberec.

Ostré světlo nemilosrdně proniklo očními víčky a násilně jí otevřelo oči. Zdálky uslyšela Michalovu maminku, jak se nezvykle hrubě ptá: "No koľko mala tej vodky, Michal! Čo keby ju to zabilo! Nebolo to na nej vidieť, lebo čo?" ve dveřích koupelny se objevil Michal a starostlivě si sedl k zelené Denise. Tu sice bolela hlava, ale jakási rozvířenost jí zůstala. "Zklamala jsem tě, co? Podívej, já vím, že se ti líbím. Proč bys za mnou jinak přišel a hrál mi na kytaru, že. Ale nejseš můj typ. A já jsem někdy fakt děsná. Sory, Michale." Ucítila podivné lechtání na hrudi a nepříjemně jí ztuhl krk. Ztěžka se otočila a vyzvracela se do záchodové mísy. Až se za pár hodin vzpamatuje a pochromovaný kohoutek ji bolestně oslní svým leskem, uvědomí si, že teď už si ji rodiče odvezou určitě. Bez ohledů a dotazů.

Přidat komentář

8. Tajemství

22. července 2009 v 23:14 | lalu | Z housenky babočkou

Tak jsem po dlouhé době zpět, ale zase na chvíli zmizím :) Strávila jsem deset dní u moře v Chorvatsku a pak odsvištěla na Salaš za tetou, strýcem, sestřenkou a bratrancem. Včera jsme s našimi přijeli vyprat prádlo a zítra jedeme zpět ;) Proto vám v krátkém mezičase přináším kapitolu. Ovšem pozor, je snad úplně nejhorší. Opravdu je strašně blbá, tak se omlouvám :)

Mějte se krásně a užívejte si druhé půlky prázdnin! :)

Denise připadalo, že než Barča přestala plakat, uplynulo nejmíň půl hodiny. Najednou Barča naposledy popotáhla, zvedla hlavu a zavrtěla jí. "Nie je to taká veľká tragédia." Řekla pevným hlasem. "Nehovorila by som o tom vôbec, lenže keď si sa pozerala na tú fotku…Keď som bola bábätko, mala som inú rodinu. Ozajstní rodiča ma nemali radi. Dali ma do kojeneckého ústavu. Zobrali si ma Kysučtí. Mali syna- Petera. Boli sme kamaráti. A zaľúbili sme sa do seba. Ja viem, vo dvanásti rokoch to asi nič nie je. O rok Peter zomrel pod lavínu. Kysučtí nemali syna, ja brata. Nebolo to ľahké." Odmlčela se a trochu se jí roztřásly ruce. "Pripadá ma to ako v naivnom romantickom filme. Prepáč, Denisa, že ťa s tým otravujem. Pôjdem spať." Denisa zvedla nohy z matrace ležící na zemi, aby si Barča mohla lehnout, ale pak ji vzala za ruku a přiškrceným hlasem řekla: "Už nespi na zemi, Barčo. Musí tě hrozně bolet záda. Lehni si do své postele." Hnědovláska se na kamarádku podívala vděčným pohledem a unaveně se položila do peřin. Za chvilku už spala. Zato Denisa nemohla dlouho zavřít oči. Musela pořád přemýšlet. Pak se propadla do spánku a zdálo se jí, že stojí v horách a slyší za sebou lavinu. Projde kolem ní Barča s Petrem a Mikulášem, ale vůbec si jí nevšímají. Lavina se valí údolím a je blízko, ale Denča se nedokáže pohnout. Udýchaně se probudila a se strachem, že sen bude pokračovat, znovu zavřela oči. Chvíli se jí pod víčky jen míchaly žluté a zelené proužky, až uslyšela tichou melodii. Udiveně otevřela oči. Byla to kytara. Píseň odněkud znala, ale nemohla si ji přesně zařadit. Opatrně vstala a šla k pootevřenému oknu. Dole na trávě stál měsícem ozářen Michal. "Co tu děláš?" zašeptala Denča udiveně. "Prichádzam ako bard za krásnu pani, ale hrajme Žbirku. Čo malá procházka pri mesíčke, krásna Denisa?" Denča se rozechvěla. Nikdy by ji nenapadlo, že ten malý a pracovitý Michal dokáže hezky hrát, zpívat a tvářit se tak mile, že přikývla. Převlékla si šaty a s bušícím srdcem opouštěla chalupu.

Dole se jí Michal uklonil a podal jí velkou a krásně rostlou kopretinu. Mírně zčervenala. Denča, ne kopretina. Míša se usmál, přehodil si kytaru na levé rameno a nabídl rusovlásce rámě. Vlivem téměř čarovné noci, vlahého vzduchu a hlavně milé společnosti Denča úplně zapomněla na Aleše, Prahu a všechno, co bylo před prázdninami.

Denču překvapilo, že má k Barčině bratranci takovou důvěru. V Praze ji kluků na rande zvalo hodně, ale vždy se cítila nepříjemně. Nevěděla, co by mohli být zač. Michala taky neznala nijak důkladně, ale přesto se nebála. Vybídl ji, aby mu popsala Prahu, své zážitky a aby mu vyprávěla o sobě. Pozorně naslouchal a občas něco vtipně okomentoval. "Někdy se ale chovám děsně. I tady. Jako hloupá barbína. A mám pocit, že v Praze nemám ani jednu upřímnou kamarádku. Nikdy mi žádná neřekla, co si o mně doopravdy myslí. Všechny mi jen pochlebovaly, abych si je udržela ve své přízni. Připadala jsem si dokonalá. Byla jsem hnusně namyšlená a sebestředná. Jak já se stydím, Míšo!" Celá rozčilená se Michalovi vyvlékla a dřepla si do trávy pár metrů od něj. Původně chtěla vzteky na sebe vytrhávat trávu, ale pak se rozbrečela. Ta Bára mě nějak nakazila, napadlo ji. Začala se cítit trapně. Otřela si oči, vstala a vrátila se k Míšovi. Ten stál rozpačitě na cestě a hleděl do země. "Promiň. Teď mi řekni zase něco ty." Pokusila se Denča o úsměv. "Vrátime sa," řekl tiše Michal a pomalu se rozvykládal o životě v krásné přírodě, téměř odříznuté od okolního světa, o otci, který žije v Anglii a málokdy si vzpomene, že má nějakého syna, o těžké práci, jakou musí dělat jeho maminka, aby se jakž takž uživili. I proto je teď na té brigádě. Po prázdninách nastupuje na střední školu a tam ji čekají výdaje. Denča znovu ucítila stud. Oni měli vždy peněz hodně. Ty, které budou potřeba první rok na Denisině gymplu, pro ně nebudou skoro nic. Myslela, že takové sociální rozdíly bývaly dřív. Za chvíli už stáli u chalupy a Denča se rozpačitě loučila. "Díky, Michale, byla to fakt hezká procházka. A promiň, že jsem tak mlela. Teď se prosímtě opatruj, ať tě v lese nic nesežere. Proč vůbec tolik riskuješ kvůli hloupé huse?" "Tiež ďakujem. Ale nie si hlúpa. Len potrebuješ nájsť sama seba. Dobrú noc." A mírně se usmál. Zanedlouho ho pohltily vysoké smrky. Na Denisu dolehla únava a jakmile se co nejtišeji doplazila do Barčina pokoje, padla na matraci a usnula.

Počet komentářů: 6

Po vzoru Verči :)

19. června 2009 v 12:11 | lalu | Jen tak

Ano, toto je 1.B. Trochu špatná kvalita. A třicet jedna lidí :D

Horní řada zleva: Ondra Malina (chcete-li Andrew Raspberry :D ), Tom Blaha, David Kraváček (řečený BatDave), Vojta Veselý, Radim Hlaváček, Ondra Vávra, Jirka Rozhon, Honza Kysučan, Lucka Jagošová, Andrea Měšťánková, Míša Maňáková

Prostřední řada zleva: Debil s bramborovým nosem, Lenka Hošková, Terka Ochotná, Míša Zelíková, Lenka Mastešová, Klárka Nováková, Sylva Vašinová, Domča Čevelová, Vlaďka Kunčarová, třídní Reichlová

Spodní řada zleva: Ivča Obdržálková, Zuzka Glížová, Andrea Rapantová, Marťa Dugáčková, Verča Martináková, Áďa Maděričová, Áďa Hoferková, Aňulík Vozarová, Míša Píšťková, Aneta Dudová, Zuzka Plánková

Osobně si myslím, že ta fotka by mohla být trochu hezčí, ale zkuste se tvářit normálně, když vám do očí pere slunce a musíte se tak tvářit, než foťák bleskne čtyřikrát :D

Mějte se krásně! :)

Počet komentářů: 3

7. Něco visí ve vzduchu

5. června 2009 v 9:34 | lalu | Z housenky babočkou

Uf, právě mi asi odumřou ruce, naklepala jsem dlouhou kapitolu do wordu a jsem úplně mrtvá. Proto se předem omlouvám za případné chyby, už jsem to po sobě neměla síly zkontrolovat :) Snad vás ta délka neunudí. Mějte se krásně :)

Noc už opět rozprostírala své nekonečné černé sítě a nechávala drobné i větší hvězdy, aby se po nebi promenádovaly jako modelky. Vzduch už se nasytil jejího chladu a vklouzl i do otevřených oken chalupy. Zvláště to od Barčina pokoje bylo dokořán. Zmiňovaná seděla na parapetu a sledovala obrovský kotouč Měsíce a krásně čitelná souhvězdí. Uměla je všechna vyjmenovat odmalička. V tuto chvíli si přála vrátit se aspoň o tři roky zpět. Do těch nádherných časů, bezstarostných. Do časů, kdy tu ještě byl jeden člověk. Pak zavrtěla hlavou. Nemohla by. Nesměla. Ale chtěla, oba si to přáli. Vzdychla a potichu, aby neprobudila klidně oddychující Denisu, prošla pokojem a zamířila do kuchyně. Posadila se na židli a zamyšleně si pohrávala s kopretinou, jež tu stála ve sklenici spolu s jinými lučními květinami. Ve tmě svítila její bělostné lístky a vypadaly, jako by vyzařovaly jemnou auru. Barča ucítila, jak se jí o nohy opřel Mikuláš. Zajela mu rukou do dlouhých, krémově zbarvených chlupů a podrbala ho po zpoceném těle. "Je naozaj horúca noc, Mikuláš," sklonila se k psovi a položila na něj hlavu. "Preto nemôžem spať." V kuchyni bylo nádherné ticho, jen se s pravidelným tikáním ozývaly hodiny. Ticho po chvíli přerušilo hlasité zakručení v Barčině žaludku. Otevřela ledničku a chvíli jen tak stála a vnímala chlad. Vytáhla si kousek mrkve a se zamyšlením jej chroupala. Potom natočila plnou misku vody a položila ji k Mikulášovu horkému tělu. Ještě asi čtvrt hodiny hladila pravidelnými pohyby jeho krémovou a přítulnou srst, dokud se jí nezačaly únavou konečně klížit oči.

Horká noc je vždy předzvěst něčeho zvláštního nebo nějaké změny. Ráno blesk téměř rozťal chalupu a bouřka trvala asi dvě hodiny. Denisa se bouřek vždy bála, ovšem zároveň ji fascinovaly. Sledovala tu pohromu nalepená na okně. Vysoké smrky se komíhaly v prudkém větru, zoufale máchaly větvemi, tráva na louce se přelévala ve vlnách, déšť přitlačoval květiny k zemi, hrom burácel v horách. "Taková bouřka v Praze snad nikdy nebyla. Ale potřebovalo by to tam trochu vyvětrat." Konstatovala Denisa, když po té spoušti vystrčila hlavu z okna a nadechla se čerstvého vzduchu. Chvíli se kochala pohledem na lesklé a ztmavlé lístky stromů v sadě. Najednou zatoužila vyběhnout ven a utíkat, utíkat daleko, běžet stále tou čarovnou přírodou a nezastavit se. Zvláštní, pomyslela si a zavřela okno. Zazvonil jí mobil a na displeji se objevilo Aleš. To jí okamžitě vykouzlilo na tváři úsměv a rychle zmáčkla tlačítko pro přijetí hovoru. "Nazdar zlato, tak kdy budeš doma? Už ti rekreační pobyt skončil? Mám tu pro tebe překvápko." Denča posmutněla jako malé dítě, že to "překvapení" neuvidí hned. "Ahoj Alešku, jsem tu až do konce prázdnin," a trochu ublíženě dodala, "to jsem ti přece říkala." "Myslel jsem, že je překecáš. To se ti tam tak zalíbilo nebo co?" Denča se zamračila. "Poslouchej, to je moje věc, ne? Zatím mě tu nemučí a jíst mi taky dávají. A teď už musím…" "Dojit krávy nebo nakrmit drůbež?" Skočil jí do řeči Aleš posměšně." "…jít. Měj se!" A rozčileně típla telefon. Mísily se v ní pocity. Na jednu stranu si uvědomila, že se jí tu opravdu líbí, ale na druhou chápala Aleše. Vždyť na to předtím tak nadávala. Musí si myslet, že jsem úplně praštěná, uznala Denča a zakroutila nad sebou hlavou. "Co si vlastně myslím?" A co je vůbec správné? Radši se zvedla a šla pomoci s vařením oběda. Ale i přesto na rozhovor nemohla zapomenout. Byla přece tak ráda, že jí zavolal její kluk. Kdyby ovšem nebyl tak cizí. Jako by sem vůbec nezapadal. Tady je úplně jiné prostředí, sem se nehodí městský kluk. A když už kluk, tak Michal, usmála se Denisa. Ten je aspoň správný. Pak se okřikla. Aleš je přece bezva a basta!

Denči tančilo po očních víčkách teplounké sluneční světlo. Slastně se protáhla a chystala se znovu upadnout do nádherného spánku. Pak se prudce posadila. Mikuláš! Měla ho přece hlídat. Věděl sice, že ze zahrady nesmí, ale pokud ho nikdo neměl na očích, klidně utekl za nějakým dobrodružstvím. Denisa už volala psovo jméno do sadu, ale marně. Nepřiběhl. Neváhala a vydala se ke konci zahrady, kde se pomalu měnila v louku. Náhle ji zavalila vlna ledového strachu. Co když ho někde v lese sežere medvěd?

Po chvíli hledání v nedalekém lese si Denisa unaveně sedla mezi borůvky a zničeně položila rezavou hlavu na tenká kolena. Neměla potuchy, kudy se mohl pes vydat. Tuto část Javorníků vůbec neznala. Přišlo jí nemožné, aby v tom obrovském kusu přírody našla zvíře do té doby, než se Kysučtí vrátí domů. Zastyděla se. Starají se o ni tak hezky. Proč se jenom chovala tak nepříjemně? Ty první dny musely být děsné. Jestli teď Mikuláše nenajde, vykopnou ji a nikdy už se nebude moci vrátit. Barča bude novým spolužáků vyprávět, jaká u ní v létě bydlela protivná Pražačka. Denisa vstala a s pevným odhodláním vyšla na cestu. Najde Mikuláše, ať se děje, co se děje. Je čas, aby si to, co si nadrobila, taky sama snědla. Za hodinu už všechno přesvědčení zmizelo. S klením a fňukáním zastavila u krásné malované chalupy, před kterou pobekávalo stádo ovcí. Zničeně zaklepala na dveře. Barčina teta ji přivítala s mírným překvapením, ale hned ji vzala dovnitř a posadila ke strapačkám. "Co to je?" Podivila se Denča nad voňavým jídlem. "Nevieš? To sú halušky se zelom. Naša slovenská pochytka. Najez sa. A prečo si sa vydala na takú výpravu?" Denisa nejdříve váhavě svěřila svůj problém vlídné paní, a pak se pustila do jídla. Teta počkala, až se dívka nají, a potom jí s lehkým úsměvem prozradila, že se tu Mikuláš na "chvíli zastavil". V tuto dobu bude už určitě doma. Denisa radši nic neříkala. Jen rychle poděkovala a vyběhla ven. Neslyšela tetu, jak ji volá, aby si vzala náplasti na velké puchýře, způsobené lehkými sandály. Zrzavá hříva už zmizela za vysokou borovicí a mířila pryč. A opravdu, krémově bílý pes spokojeně spal na jedné z lavic u ohniště na zahradě. Denča se zničeně svalila vedle něj do trávy a zhluboka vydechla. Stihla to. Za necelých pět minut už uslyšela kola malého fiatu. Rodinka vytáhla nákup a Denča ochotně vzala tašky a pomohla je odnést do kuchyně. O svém odpoledním dobrodružstvím raději nemluvila.

Venku už začali cvrkat cvrčci. Denisa se právě chystala vlézt do postele, když si na Barčině stole všimla jakési malé, zarámované fotky. Opatrně ji vzala do ruky a pořádně si ji prohlédla. Její zelené oči upoutal černovlasý kluk, asi o tři roky mladší než ona. Mírně se usmíval a jeho oči byly plné vlídnosti. Aspoň tak to Denise připadalo. Zdál se jí na někoho nesmírně podobný. Musí se zeptat Báry, co je ten kluk zač. "Nie, Denisa, nepozeraj sa na to. Prosím ťa." Vylekala se Barča, která právě vešla do pokoje. Pak se posadila na postel a vzlykavě se rozbrečela. Něco se tu děje, usoudila Denisa a opatrně položila ruku na Barčino roztřesené rameno.

Počet komentářů: 5